Jdi na obsah Jdi na menu
 


37. hodina Zpracování usní

27. 8. 2007

37. hodina Zpracování usní

USŇOVÉ (KOŽENÉ) ODĚVY

Základním materiálem pro usňovou (koženou) konfekci jsou usně (přírodní nebo syntetické). Přírodní useň je produktem koželužského zpracování surové zvířecí kůže.

Surová kůže

Kůže (řemen) je složena ze tří vrstev: pokožky, škáry a podkožního vaziva.

Pokožka je tenká povrchová vrstva kůže, z níž vyrůstají chlupy, srst i nebo štětiny. Při koželužském zpracování se pokožka odstraňuje.

Škára tvoří základní vrstvu kůže (zaujímá asi 80 až 95 % z celkové (tloušťky) a slouží jako surovina pro výrobu usní. Horní část škáry obsahuje jemná kožní vlákna, ve spodní části jsou vlákna silnější a pevnější. Usně vznikají vyčiněním škáry, která podstatným způsobem ovlivňuje jejich vlastnosti.

Podkožní vazivo je tvořeno hrubými vlákny, které spojují kůži se svalstvem.                                         

Chemické složení kůže je dáno obsahem jejich čtyř základních složek: vody, tuků, minerálních látek a bílkovin. Voda je v kůži obsažena v množství 50 % až 70 %. Nejvíce vody obsahuje čerstvá kůže po stažení, po vyčinění její obsah klesá. Tuky jsou součástí podkožního vaziva, ale i škáry. Obsah tuku kolísá podle druhu kůže v rozmezí od 1 % do 40 %. Minerální látky (zejména soli vápníku, hořčíku a železa) jsou nejméně zastoupenou složkou. Bílkoviny představují z hlediska zpracování nejdůležitější složku kůže. Jejich obsah je v rozmezí 33 % až 35 % (kůže zbavená vody obsahuje až 95 % bílkovin).

Surová kůže není ve všech částech stejnorodá. Nejhodnotnější částí kůže je hřbetní a boční část nazývaná krupon (zabírá asi 50 % plochy). Surové kůže se třídí podle původu, pohlaví zvířete, hmotnosti a poškození.

Vlastnosti surové kůže jako suroviny pro výrobu usní jsou dány druhem zvířete, jeho rasou, chovem, pohlavím, zdravotním stavem a stářím. Stažené kůže se musí chránit před hnilobou konzervací, která se provádí nejčastěji solením, sušením, suchosolením nebo chlazením.

Mezi nejdůležitější koželužský zpracovávané kůže patří hověziny (kůže krav, volů, telat, jalovic a býků), kozinky, vepřovice, koniny, skopovice (především jehnětiny), divočiny (kůže jelenů, srnců, daňků a muflonů) a reptillie čili kůže z plazů (hadů, ještěrek a krokodýlů).

Výroba usní

Koželužské zpracování surových kůží na useň je v podstatě založeno na oddělení střední části kůže, škáry. To znamená, že se odstraňuje jak pokožka se srstí, tak i podkožní vazivo spolu s tukovou vrstvou. Výsledkem tohoto zpracování surové kůže je vyčiněná kůže, useň.

Výrobu usní lze v podstatě rozdělit na tři hlavní části: zpracování kůže na holinu , vyčinění holiny na useň a úpravu usně do konečného stavu.

V principu začíná koželužská výroba tzv. námokem, při němž se kůže namáčí do vody (kůže je po namočení měkčí a vláčnější). Následujícím louhováním v alkalických roztocích (vápenné mléko) se uvolňují chlupy i pokožka tak, že je lze mechanickým způsobem odstranit. Podkožní vazivo z rubu kůže se odstraňuje mízdřením (seřezáváním). Získaná holina se dělí řezem ve směru plochy (štípání) a kolmo na plochu (kruponování) a odvápňuje praním ve vodě s přísadou kyselin. Má-li být konečná useň tažná a měkká, podrobuje se holina ještě enzymatickému moření.

Nejdůležitější částí koželužské výroby je zpracování holiny na useň, tzv. činění. Nejčastěji používané způsoby činění jsou třísločinění, chromočinění, činění jirchářské a zámišnické. Někdy se jednotlivé způsoby činění vzájemně kombinují a doplňují.

Třísločinění je proces, při kterém se holina vystavuje účinkům roztoku třísla, jehož účinnou složkou jsou třísloviny. Jako zdroje třísla slouží různé části rostlin (například smrková nebo dubová kůra) nebo syntetické třísloviny (fenoly).Třísločiněním se vyrábějí usně obuvnické (zejména spodkové), oděvnické, řemenové a nábytkové. Na příčném řezu jsou světle až tmavohnědé. Účinkem slunečního světla a vzduchu tmavnou.

Chromočinění se provádí roztokem solí chrómu. Používá se při výrobě rukavičkářských, obuvnických (například hovězinový a teletinový box) a oděvnických usní. Charakteristickým znakem chromočiněných usní je lehkost, pevnost, snadná barvitelnost, dobrá odolnost vůči vodě a trvanlivost. Na příčném řezu mají nazelenalou nebo namodralou barvu.

Jirchářství (kamencové činění) je vyčiňování holiny hlinitými solemi. Tímto způsobem se nejčastěji zpracovávají kozinky a skopovice a vzniklá jircha se používá zejména jako rukavičkářská useň. Jirchářské usně jsou čistě bílé, měkké, tažné, na světle stálé, mají jemný líc, jsou však málo odolné proti vodě. Na příčném řezu jsou bílé.

Zámišnictví vyčiňuje holinu tukem, nejčastěji tuky mořských savců (trány). Používá se pro kůže s řidčí škárou (srnčiny, kozinky, jelenice). Zbroušením líce se získává zámiš (lidově semiš). Usně jsou tažné a vláčné. Používají se na výrobu usňových oděvů, rukavic a galanterního zboží.

Po vyčinění se usně perou (odstraňují se rozpustné látky), barví a mažou různými tuky a oleji, aby byly měkké, jemné a ohebné. Lícová strana usní se upravuje apretováním pomocí různých přípravků, které líc vybarvují, zvyšují jeho stálost za mokra i za sucha a dodávají mu žádoucí omak a vzhled. Usně se mohou také lakovat nebo brousit (velurové a nubukové usně). Nakonec se usně leští nebo žehlí, případně se vytlačuje umělý líc (dezénování).

Vyrobené usně se třídí podle plošné využitelnosti do jakostních tříd. Podle jakosti se useň rozděluje na jádro, vaz a krajiny. Nejkvalitnější je jádro (tj. část usně, která pokrývala záď, hřbet a žebra zvířete), kde je useň hustá, jadrná a má jemný a pevný líc. Vaz je krční část usně s řidšími kožními vlákny, hrubším a vrásčitým lícem. Krajiny jsou části usně, které pokrývaly břicho a končetiny zvířete. Useň je zde řidší, slabší a málo pevná.

 

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA